Medailonek prvního a nezapomenutelného psa Dixíka
I když se budu snažit sebevíc, tento příběh se mi nepodaří shrnout do několika prostých vět. Je to totiž úplný začátek mé kynologické cesty. A přestože se odehrál už v roce 1992 ( bylo mi tehdy 15 let ), stále ho mám živě před očima.
Psa jsem si přála hrozně dlouho, ale rodiče statečně odolávali. Nevím, co se v tom zlomovém roce 1992 stalo, ale nakonec povolili. Mělo to však jednu zásadní podmínku – musela jsem si ho zaplatit celého sama. Začala jsem tedy spořit z kapesného. Šlo by to jen velmi pomalu, ale nebýt mého milovaného dědouška, který mi do kasičky tajně přidával další korunky, spořila bych ještě dnes :o) A tak díky němu se mi podařilo v docela krátkém čase našetřit tehdy úctyhodných 800 Kč. Usoudila jsem, že to už by na pejska mohlo stačit.
Začala jsem se tedy rozhlížet. Můj děda Stanislav měl v té době standardního dlouhosrstého jezevčíka s průkazem původu, který se jmenoval Širda. Toto plemeno mě naprosto okouzlilo, takže volba byla jasná – bude to jezevčík! S výběrem jména také nebyl problém, okamžitě jsem věděla, že to bude Dixík.
Zbývalo však to nejtěžší: v době bez internetu a mobilních telefonů onoho vytouženého psa sehnat. Znala jsem jen inzertní noviny Annonse a deník Invest 90. Když se nedařilo, začínala jsem být zoufalá. Naštěstí mi jedna dobrá duše poradila, že na veterině bývají inzertní nástěnky. Vyrazila jsem tam a měla jsem obrovské štěstí – inzerát na štěňata jezevčíka tam opravdu visel!
Vybavená drobnými mincemi jsem zapadla do telefonní budky u veteriny. Jenže než jsme se k něčemu dobrali, prodrnčely v automatu všechny mé peníze. Musela jsem utíkat domů pro další koruny a pak spěchat na poštu, než zavřou, abych si nechala spojit meziměstský hovor přes spojovatelku. Všechno klaplo a ještě ten den za tmy vyrazila celá naše rodina do Obory u Kaznějova pro mého „Pana Božského“.
Byla to láska na první pohled. Brala bych ho, i kdyby měl jen tři nohy, hlavně že byl můj! Chovatel mi sice řekl, že se jmenuje Šotek, ale já ho kouzlem své osobnosti brzy přesvědčila, že odteď slyší na jméno Dix, Dixík a Dixíček.
Dixík se mnou prožil téměř celá středoškolská léta, mé osamostatnění z rodného hnízda i první dva roky manželství. Zanechal ve mně nesmazatelnou stopu. Jak mi na sklonku jeho života citlivě řekla paní doktorka Jeroušková: „Je váš první, a to už mu nikdy nikdo nevezme.“ Tehdy jsem to ještě plně nechápala, ale po letech už vím, jak hlubokou pravdu měla.
Dixíčku, nikdy na tebe nezapomenu…
P.S. Jeho přirozené lovecké vlohy by mu mohl závidět leckterý pracovně vedený jezevčík s loveckými zkouškami.
„Dixík byl sice pejskem bez průkazu původu, ale dal mi to nejdůležitější – celoživotní lásku k jezevčíkům. Právě díky němu a úctě k tomuto plemeni jsem se později rozhodla jít cestou řízeného a zodpovědného chovu s průkazem původu, abych psům mohla vrátit to, co Dixík dal mně.“
